Italský neorealismus stál už ve 40. letech na laicích z ulice, ale v posledních letech tuto metodu znovu oživili filmaři napříč kontinenty. Britský režisér Ken Loach dlouhodobě pracuje s běžnými lidmi, kteří znají těžký život z první ruky. V jeho snímku Já, Daniel Blake se objevují nezaměstnaní, samoživitelky nebo lidé bez domova, a právě díky tomu film působí jako výpověď, nikoli jako fikce.
Francouzský filmař Ladj Ly natočil oceňované Bídníky s neherci z pařížských předměstí. Vznikl tak napínavý obraz policejního násilí a sociální reality, kde každé slovo i pohyb nese zkušenost. Také americký režisér Chloé Zhao ve filmu Země nomádů vsadil na skutečné nomády. Lidé, kteří skutečně žijí v dodávkách, doplnili příběh hlavní postavy v podání Frances McDormand.
Ani čeští tvůrci nezůstávají pozadu. Bohdan Sláma dlouhodobě pracuje s neherci. Například v Divokých včelách obsadil lidi z vesnice, které dobře znal. Petr Václav postavil film Cesta ven na romské neherečce Klaudii Dudové, která vyzařovala sílu a opravdovost, jakou by profesionálka stěží napodobila. A známou klasikou jsou reální obyvatelé Hoštic v Troškově trilogii Slunce, seno, například drbny Kelišová a Konopníková a řada dalších. Hercem nebyl ani Zdeněk Godla, který si zahrál Roma Frantu v seriálu Most!
Pro režiséry znamená práce s neherci větší riziko i nároky. Musí víc naslouchat, trávit čas s postavami ještě před natáčením a přizpůsobit scénář konkrétnímu člověku. Na oplátku však získávají autenticitu, kterou nelze nahradit hereckou technikou. Kamera pak zachycuje přirozené reakce, nervozitu nebo spontánní výrazy.
