Že byl John Corabi, společně s Mickem Marsem, největším bluesmanem v řadách slovutných Mötley Crüe, se vědělo už dávno a jestliže je nějaký hudební styl, pro jaký má tento Američan ideální hlas, pak je to skutečně původní blues, snad i v jeho sto let staré prapodobě od Delty Mississippi. Duší je však Corabi také rocker, stejně jako zbytek jeho současné kapely The Dead Daisies, takže dosud všechna alba, která spolu tihle muzikanti natočili, měli jasně hardrockový výraz, kde blues bylo pouze ušlechtilým kořením. To se však změnilo při nahrávání loňské desky Light`Em Up, s jíž se Corabi do kapely vrátil po šesti letech. Právě při tom, kdy se minulá deska rodila, zaslechl producent Marti Frederiksen členy The Dead Daisies, jak spolu hrají jakýsi bluesový standart, snad ještě z meziválečných let a ihned jej napadla myšlenka, celý tento okamžik rozvinout do mnohem širší podoby. Kapela kupodivu neprotestovala a den po dni se víc a víc zdálo, že je touto myšlenkou nadšená.
Co lehce zarazí, je předvídatelný výběr skladeb, protože řadu z nich člověk, který se o podobnou hudbu zajímá, zná nejen z originálu, ale i ze zpracování od jiných umělců jako Cream, Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith. Na rozdíl od nich The Dead Daisies dali všem zde obsaženým skladbám modernější výraz a ačkoliv příliš nesahali do jejich struktury, jsou dobře poslouchatelné i v současnosti. Nemůže je proto minout přirovnání k desce Honkin` On Bobo, kde se Aerosmith k letitým bluesovým kusům postavili takřka totožně a to už před více než dvaceti lety. Není to však jediné, co obě desky spojuje, protože z nich je především cítit obrovská úcta k pravěkým otriginálům, stejně jako láska k bluesové hudbě, který muzikanty v obou partách spojuje. Pro The Dead Daises je to ale trochu nová situace, protože zašpiněný sound Lookin` For Trouble je v kontrastu s lehce navoněnou prací na jejich řadových deskách.
Že kapela dokázala starým věcem dát moderní kabát, svědčí hned úvodní I`m Ready, které zní spíše jako bojový manifest než jako více než šedesát let stará záležitost od Willieho Dixona. The Dead Daisies to s tvrdými kytarami pánů Douga Aldriche a Davida Lowyho myslí skutečně vážně, protože Going Down, původně z pera Freddieho Kinga má hardrockový spodek a teprve až nad ním se hlásí sytý, bluesově dokonale zabarvený Corabiho hlas. Jestliže následující Boom Boom od Johna lee Hookera je jedním z výrazně světlých míst na desce a kapela ukazuje, že má energie na rozdávání, na „Black Betty“ od Ram Jam si The Dead Daisies vylámali zuby, protože se původního ducha, ani nakažlivou atmosféru zachytit nepodařilo. O to lépe ale působí překrásná balada The Thrill Is Gone od B.B. Kinga, kde vyloženě exceluje Corabiho hlas, který se proplétá mezi posmutnělými Aldrichovými sóly.
Slavná Born Under A Bad Sign od Alberta Kinga je zde tak trochu povinností a v porovnání s neuvěřitelně energickou Crossroads, skoro 100 let starou věcí od Roberta Johnsona, působí trochu nevýrazným dojmem. Naopak zmíněná Crossroads dalším vrcholem kolekce, kdy The Dead Daisies ukazují, jak dobře se dá transportovat skrze desítky let dávná skladba do současnosti bez toho, aby pozbyla původního ducha. Podobně euforická nálada pak provází i Sweet Home Chicago, což je věc od téhož interpreta (Roberta Johnsona), která ukazuje, jak nadčasovou hudbu tento mýty opředený muzikant ve třicátých letech tvořil. Naopak z Walking The Dog zavání trochu rutiny, což je možná ale dané vědomím, jak skvěle kdysi tuto věc Rufuse Thomase natočili na svou debutovou desku legendární Aerosmith. Když se pak The Dead Daisies loučí se zatěžkanou Little Red Roaster znovu od Willieho Dixona, máte pocit, jako kdyby se v jejich tvorbě uzavíral jakýsi pomyslný kruh, jako kdyby se The Dead Daisies vraceli tam, odkud sami vzešli.
Lookin` For Trouble lze brát jako poděkování fanouškům, jako desku, která je jakousi třešničkou na dortu kariéry této party. Je to jen taková letní chuťovka, jíž lze chápat jako sympatickou odbočku. Ovšem ta radost ze společného hraní, jaká z této desky sálá je něco, co na jejich řadových albech nejspíš nikdy neuslyšíte.
