Když Waltari v roce 1994 vydali singl So Fine, který by výsledkem spolupráce s folklórní kapelou Angelit, způsobili na hudební scéně obrovské pozdvižení. Svět znal jejich předchozí desky, znal i Faith No More, kterým se klaněl za odvážné křížení žánrů, ale stylový mišmaš, který předvedla finská kapela, byl něco neslýchaného. Deska So Fine Waltari katapultovala mezi hvězdy, a když na ni dokázali navázat neméně dobrým počinem Big Bang a odvážným dílem Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony In Deep C, byli na vrcholu slávy. Od něho je dělí už třicet let a za tu dobu se jejich model, který byl v devadesátých letech velmi odvážný, okoukal a hlavně oposlouchal. Dosud však kapela uměla strhnout energií, neboť jejich živá vystoupení pořád patří mezi vítané zážitky.
Není to tak, že by Waltari točili další So Fine, jejich všemožnému křížení stylů se nikdo už moc nepodivuje. V době, kdy panují bizarnosti nejhrubšího kalibru, živá hudba je vytlačována playbackovým balastem a velké úspěchy na muzikantském poli slaví neumětelství, jsou Waltari v podstatě konzervativní kapelou. Čím jsou starší, tím pozbývají někdejší nezměřitelnou dávku energie a je z nich cítit touha natočit normálnější rockovou desku. Tu si nemohou dovolit, proto se jejich hudba v posledních letech stala obyčejnější. Jediným (jen pro našince) šokem posledních let bylo, když Kärtsy Hatakka na osm let staré desce You Are Waltari sympaticky česky odšišlal akustickou věcičku Televizor, ale hlubší prožitek kapela od alba Release Date fanouškům nepřipravila. Točila dobré desky, ale už ne výjimečné. Tento trend se na novince Nations` Neurosis prohlubuje a s novinkou poprvé výrazně zasvítí červená kontrolka, že něco není v pořádku.
Album přináší trochu nečekané zjištění, že Waltari jsou nejsilnější v nejnormálnějších skladbách. Ne náhodou umístili na začátek alba Nature Rules, která by mohla být i na poslední desce už pravděpodobně rozpadlých krajanů Reckless Love. Ani větší frekvence elektroniky v Open The Gate a Breakfest In Eiffel Tower, či solingenské přitvrzení v Do You Accept? nenarušují klasickou strukturu typické (hard) rockové skladby a proto tyto věci, kladoucí důraz na dalo by se říct až stadionové refrény, představují velmi dobrý začátek, ale jako základ pro dění příští nejsou úplně relevantní. Když v Diversity kapela zabrousí do míst, kde se Linkin Park nacházeli na velmi slabé desce One More Light, víte, že Waltari se dá odpustit kdejaká vylomenina, ale zde se ocitli na hranici dobrého vkusu a módě poplatné trapnosti. Moc ani nepomůže, když se v Murder Plot snaží vyvolat duchy So Fine, protože to jde jen stěží.
Situaci trochu zachraňuje slušná rockovka Sun a nejtvrdší věc na desce, groove metalový nářez Kill For Sport. Když na ni kapela naváže neškodně popovou Flowin`, zase se na chvíli probudí duch starých dobrých Waltari. Jenže nadšení začne opadat, protože Finové si dali za úkol vytvořit ambiciózní, více než hodinové dílo, což je nad jejich síly. Skladby se stávají trochu unavenější (Major Mistake, či Step Back) nebo neskutečně otravné (příšerná, ve stylu eurodance devadesátých let vedená Higher), takže posluchačova pozornost se zákonitě začne stáčet jiným směrem. Finále alba nezachrání ani temná Last Chance, protože rapující Kärtsy není přesně to, co fanoušek kapely chce slyšet. Rčení konec dobrý, všechno dobré, se míjí účinkem.
Nebýt zbytečně předlouhé stopáže, mohlo by bít hodnocení shovívavější, takhle se nepohybujeme daleko od průměru. Pro Waltari je novinka pravděpodobně nejslabším dílem za celou kariéru, které spíše vyvolává otazníky, než aby kapelu potvrdilo jako nevyzpytatelný talent avantgardního stylu. Možná příště bude zase líp.
