Pro Mňágu a Žďorp je novinkové album „Hoříš? Hořím!“ svým způsobem přelomové. Ne, že by po čtyřiceti letech představovalo nějaký zvrat v jejich typicky melancholicko-hořkosladkém stylu, který je na české scéně unikát, ale kapela se na něm musela obejít bez kytaristy Martina Knora, který byl po celou dobu existence kapely druhým nejviditelnějším členem po frontmanovi Petru Fialovi. Jenže jak zpěvák přiznal, mezi Knorem a zbytkem kapely to delší dobu skřípalo a vše dospělo k nezvratnému konci, který se Mňága a Žďorp pokouší překlenout s nováčkem Jakubem Červinkou. Ten měl úkol nelehký, i když hudba formace z Valmezu neobsahuje žádné kytarové ekvilibristiky, ale Knorův styl měl specifickou atmosféru, na níž musí Červinka chtě nechtě navázat, protože vedle Fialova vokálu a jeho svérázné poetiky byl poznávacím znamením Mňágy.
Na novou desku fanoušci čekali dlouhých šest let, což je pauza v historii Mňágy dosud nevídaná, a svádět ji na covid by kapelu dnes už nemohlo napadnout. Spíše to vypadalo, že chybí vůle do společné další práce a po třiceti letech vydávání desek se i tato parta odebere do ranku nostalgických kapel, obrážející koncertní štace pouze se starými hity. Mňága jich má v zásobě víc než dost a vystačila by si s nimi na deset koncertů, aniž by se opakovala, ale životaschopnost kapely vždycky nejlépe odráží nová tvorba. Proto tradičně bez velkého humbuku je tu nová deska a jejím hlavním úkolem je ukázat, že s Knorovým odchodem život Mňágy nekončí a kapela má stále co nabídnout. Faktem je, že je toho míň, než dřív. Proto s ohledem na šestileté čekání, zanechává „Hoříš? Hořím!“ trochu trpkou příchuť, protože na dávné hity se navázat dá jen stěží. I slova jako kdyby se Fialovi místy smíchala dohromady.
Nechme stranou nepřekonatelná alba ze začátku kariéry, protože jen při vyslovení názvů Made In Valmez, Valmez Rock City, Furt rovně, Radost až na kost, Ryzí zlato nebo Bajkonur začnou na mysli vyskakovat nadčasové hity, v nichž Fiala zpíval řečí, jakou jeho posluchači rozuměli a které dotvářely neopakovatelný kolorit doby vzniku. I v novějších dobách, kdy se Mňága papírově cítila tak trochu na odpis, vznikaly skvělé desky Na stanici polární, Made In China a hlavně Třínohý pes. I když minulá Třecí plochy naznačila mírný ústup z pozic, pořád se jednalo o velmi dobré album. Novinka takové úrovně nedosahuje. Na to, že na její tvorbu měla kapela prakticky šest let, to zklamání ještě umocňuje. Na úvod sice potěší povinná hitovka v typickém duchu Podivné rybičky, ale po ní kapela přijde o páru velmi brzy. Už následující Vlak přijel včas může slokou evokovat dávnou Písničku pro tebe, ale když nepřijde silný refrén, nastupuje první lehké zklamání. To prohloubí kostrbatá O čertovi, který láskou shořel s rozjíždějící se slibnou sloka, ale posléze narážející na nepříliš funkční refrén.
I v dalších skladbách Mňága ukazuje tu lepší, tu o něco horší formu, proto z podařených věcí můžeme zmínit například baladickou Povídali si spolu o lásce nebo Už jenom světlo, což by díky ideální tempu a optimistickému textu mohla být jedna z koncertních tutovek. Vydařila se také smutná Poslední večeře Páně a příjemně nostalgická Odešel jsem ze školy, i když obě se trochu vzdalují kvalitě starých věcí. Pak jsou tu méně podařené skladby, které mají především výplňovou funkci. V tomto ohledu je třeba zmínit zbytečnou Hezkou písničku s vyprávěnými slokami nebo na Na nemocniční chodbě starej cynik pláče, ve které sice zaujmou uvolněné kytarové vyhrávky, ale její omšelou struktura a nepříliš vydařený text by člověk dokázal oželet.
K tomu, aby Hoříš? Hořím! bylo možné označit za průšvih, je daleko, na druhou stranu je nutné přiznat, že tentokrát se aspirant na nejlepší desku Mňágy neurodil. Každý den nemůže být posvícení, proto fanoušek kapely bude mít především radost z toho, že Fiala a spol. mají o důvod víc znovu zaplnit koncertní diář.
