Nakolik výkonný může umělec být, aby dokázal vydávat desky v takové kvalitě, jako to řadu let předvádí americký kytarista Joe Bonamassa? Vedle obnoveného působení v superskupině Black Country Communion Joe ohlásil i návrat k sólové kariéře, která se za dlouhá léta i vzhledem k jeho relativně stále nízkému věku, stala pozoruhodnou a nabídla nejeden zásadní moment současné bluesové hudby. Bonamassa se stal jejím synonymem a člověkem, jehož tvorbu respektují i fanoušci dávno zesnulých ikon stylu, snad ještě z dob dřevního blues od delty Mississippi. Tuhle hudbu hraje s vědomím, jaký rok se píše a využívá k ní moderní studiové technologie, ale nejvíce stále spoléhá na své cítění, ruce a hlas, což začíná být v dnešní době unikát. Zakládá si na poctivosti, což z jeho desek dělá vždycky událost. Někdy menší, někdy větší.
Moment překvapení, který vévodil prvním albům, kdy v pouhých třiadvaceti letech s debutem A New Day Yesterday z roku 2000, šokoval všechny fanoušky stylu vyzrálou hrou i kompozicí, dávno vyprchal, ale minimálně zbyla obrovská instrumentální zručnost a vybroušený kompoziční styl. Škarohlíd může podotknout, že se do Bonamassovy tvorby vkradla rutina, protože stylový posun se na jeho dalších deskách neobjevuje prakticky nijaký a chuť experimentovat velká není. U posluchače, který lační po hudebních dobrodružstvích a nejvíce ze všeho si cení progresivistického přístupu, možná kytaristova alba nepředstavují to pravé ořechové, ale u někoho, kdo u Bonamassy rezignoval na jakýkoliv pokrok, bude novinka Breakthrough ceněným hudebním materiálem. Dost možná patřící k lepším deskám, které Bonamassova diskografie ukrývá.
Předloni se Bonamassa po dvaceti letech vrátil s druhým dílem k projektu Blues Deluxe a přehrál díla lehce pozapomenutých umělců (Guitar Slim, Bobby Bland nebo Bobby Parker), přičemž se vyznal z lásky ke starému blues. Autorská novinka je odvážnější a nedrží se úplně striktně bluesové linie možná i z důvodu toho, že na albu coververzí byl Bonamassa svázán konvencemi. Je to jasně znát z Drive By The Exit Sign, která rozverně poskakuje v jižanském stylu, jenž podporují i ženské vícehlasy, což jsou elementy, které Bonamassu ženou směrem k Lynyrd Skynyrd nebo Kidu Rockovi. V Shake This Ground je cítit vliv klasického amerického písničkářství, což je parketa, která Bonamassovi sedne skvěle. O něco hůř působí svižná You Don`t Own Me, která zůstává stát někde na půli cesty mezi starým rock n`rollem a hard rockem, jaký kytarista hraje s Glennem Hughesem v Black Country Communion. A i když je jednou z nejslabších věcí na desce, špatná není.
Těžiště nahrávky leží v typicky bluesových vodách, a i když s úvodní titulkou Breakthrough Bonamassa zcela nepřekvapí, nejpozději s I`ll Take The Blame víte, že posloucháte nadmíru zdařilou nahrávku. Jednou z ozdob je překrásná balada Broken Record a dramatická Life After Dark, ve které si hlavní protagonista pohrává s řadou epičtějších motivů. Výraznou věcí je závěrečná Pain`s On Me, ve které jako kdyby Bonamassa čerpal ze studnice Garyho Moorea, k němuž má v jistých pasážích docela blízko, především z tohoto důvodu, že tvorbu obou muzikantů charakterizuje také hard rockový základ. Ten se Bonamassa nesnaží potlačovat, ačkoliv, jak vždycky přiznával a jeho desky to přímo křičí do světa, určujícím momentem jeho tvorby zůstává vždycky láska k blues.
Breakthrough je vyspělá deska umělce, který ví, jak taková nahrávka má vypadat. Ukazuje také, jak může i v současnosti zdánlivě vyčerpaný styl znít přitažlivě. Bonamassa pokračuje v sérii desek, které mohou být citovány jako moderní bluesová klasika, tentokrát však s dovětkem, že jde pravděpodobně o jeho nejlepší album od Dust Bowl z roku 2011.
