Fakt, že bubeník Garbage Butch Vig je podepsán jako producent po slavnou nirvanovskou legendou Nevermind dnes pro Garbage neznamená už zhola vůbec nic. Přestože si na něho Dave Grohl, dnes frontman komerčně protřelých Foo Fighters sem tam vzpomene a pozve jej k pohostinské účast, Vig už takovou hudbu dávno sám nehraje, ani neprodukuje. Jeho Garbage se totiž od devadesátých let proměnili v takřka docela jinou kapelu, která si ve svém středu sice stále hýčká atraktivní Shirley Manson a nevyměnila ani obsazení u strunných nástrojů, ale hudba, kterou tahle čtveřice produkuje, doznala proměny docela zásadní. Zapomeňte na tehdy populární grunge či alternativní rock, protože to už dnes není cesta, kterou tahle parta z Wisconsinu jde. Od vydání debutové, bezejmenné desky, která jim zaručila globální úspěch, uběhlo už třicet let a hity jako Supervixen nebo Queer jsou pro Garbage přežité více než cokoliv jiné.
Proto, když si také vedle sebe postavíte debutovou desku a novinku Let All That We Imagine Be The Light, slyšíte tu 30letou propast naprosto markantně. Ta změna samozřejmě nepřišla naráz, ale prohlubovala se postupem času. Garbage se totiž dnes, mnohem více než kdy jindy, spoléhají na elektronický základ svých skladeb, který čím dál více vytlačuje kytarové riffy a někdejší duch doznívajícího grunge nahrazuje temnota jiný, spíše synthpopové, lehce gotická a industriální. To samo o sobě nezaručuje, že kapela pokračuje v hitové jízdě dávných let, protože i ty nejvěhlasnější kousky jako Stupid Girl a Push It patřily do zcela jiné doby. Dnes si je může posluchač poslechnout stále s chutí, ale velkou roli už v celé věci hraje nostalgie, protože je jen málo hudebních stylů, které dokázali tolik zestárnout jako grunge. Garbage měli to štěstí, že byli vždycky více rozmanití a neomezovali se pouze na cobainovskou bezvýchodnost a šílenství.
Ve chvíli, kdy Shirley působivým stylem vysloví úvodní frázi nové desky „if you`re ready for love“, je jasné, že tentokrát se bude hrát vysoká hra. Garbage jsou v tu chvíli natolik podmaniví, že si dokáží pohrávat jak s nostalgickou notou, tak i depešáckou temnotou a znít přitom docela moderně, jako kdyby devadesátá léta vůbec nezažili. Připomene je sice Chinese Fire Horse, ale hned následující Hold je temným tanečním kusem, který se starou tvorbou spojuje jemnější mezihra, kde místo kláves přeberou hlavní slovo kytary. Ještě hypnotičtějším kusem je ale následující Have We Met (The Void), kde už se nepokrytě sahá k inspirací do světa Nine Inch Nails, která je však s následující, mnohem přístupnější Sisyphus, pravděpodobně vrcholem celé kolekce a jsou definicí, kudy se Garbage vydali.
V druhé polovině se Let All That We Imagine Be The Light stává více introvertní věci, uzavřenou do sebe a mnohem méně přístupnou. Je to jasně slyšet v temných kompozicích Radical a Love To Give, kde rezonují spíše spodní proudy, vyvolávající dramatické pnutí a kde hitová ctižádostivost je už potlačena na minimum. Get Out My Face AKA Bad Kitty proto působí jako slunečný ostrov uprostřed temnoty, jako oáza ve vyprahlé poušti. Zde kapela dokazuje, že schopnost napsat hit devadesátkového střihu ještě nezapomněla, ale ten je v tomto případě spíše úlitbou starým fanouškům. R U Happy Now je znovu dusivější, elektroničtější záležitostí, kde je však důležitá jeho živelnost, na rozdíl od závěrečné křehké a éterické věci The Day That I Met God a jakousi osobní výpovědí samotné Shirley. Ta se do skladby pokládá skutečně strhujícím dojmem a celé dílo tak uzavírá skoro až v epickém stylu.
I když platinový komerční úspěch se dnes Garbage už vyhýbá, kvalita jejich alb sestupnou tendenci nejeví, alespoň ne markantní. Úroveň fanoušky velebené minulé desky No Gods No Masters je proto dosažena, ačkoliv kapela vykazuje ještě méně hitových ambicí než před čtyřmi lety. To však v jejich případě žádná vada na kráse není.
