Skutečnost, že se Candice Night pouští do sólové tvorby poprvé po deseti letech, má trochu zneklidňující příchuť pro fanoušky jejího manžela, legendárního kytaristy Ritchieho Blackmorea. Situace je zcela jiná, než před deseti lety, kdy zpěvačka vydala sólové album Starlight Starbright, tehdy její manžel znovu startoval Rainbow, jednu ze dvou kultovních kapel, s nimiž psal hudební historii. Dnes jsou Rainbow zase u ledu a přesto Candice vydává vlastní desku a ne album s kapelou Blackmore`s Night, kterou vede s ikonickým kytaristou. Ten už oslavil osmdesátku a světem se v posledních měsících šířily hlavně zprávy o jeho haprujícím zdraví. Že by se Candice připravovala na eventualitu, kdy Blackmore definitivně odejde do důchodu? Zatím je pořád ještě činný, zde sice pouze v jedné skladbě, ale pořád ještě tu je.
Candice se světu představila v roce 1995 prostřednictvím čarokrásné skladby Ariel z posledního alba Rainbow Stranger In Us All, ale posléze s Blackmorem rozjela středověký projekt Blackmore`s Night, který si bral velkou inspiraci z folkových klasik, což se do DNA zpěvačky propsalo natolik, že v podobném duchu tvoří i svá alba. Nejde o striktně folkovou záležitost, ale pokud bychom chtěli album Sea Glass mermomocí do nějaké škatulky zařadit, folková by byla asi nejvíc odpovídající. Než na nějakém stylovém zařazení „Sea Glass“ stojí a padá s dovednostmi Candice, která se musela spolehnout ve většině případů sama na sebe. Blackmore se objevuje pouze ve skladbě Last Goodbye, v níž však jeho kytara není dominantní nástrojem, spíše je jeho důležitost pocitová.
Paralela s Blackmore`s Night zde samozřejmě je zejména kvůli hlasu hlavní protagonistiky, ale i proto, že sem tam za rohem vykouknou středověké nálady, které dominují zejména When I Want To Fly, disponující nakažlivou rozvernou atmosférou a kytarovými vyhrávkami, které jsou zjevně poučené celoživotní prací mistra Blackmorea. Jeho vliv ční i z Angel And Jezebel, zejména z její rockové verze, která je nejtvrdší věcí na desce, zároveň však ukazuje, že taková hudba Candice sluší asi nejméně. Její hlas nejvíce vynikne k baladických polohách, k nimž zpěvačka přistupuje velmi působivě a pohrává si s emocemi, takže má rázem posluchače v hrsti. I když se léta tvrdilo, že nedisponuje tak silným hlasem, jako její slavnější kolegyně Alanis Morrisette nebo Celine Dion, zde přesvědčuje o tom, že umí dosáhnout požadované citové hloubky.
Stačí si totiž poslechnout Last Goodbye, The Line Between či coververzi od legendárního pianisty Nata Kinga Colea Nature Boy, a hned víte, jaká je nejsilnější parketa zpěvačky. Baladické skladby zní jako nad jiné upřímná osobní výpověď, ačkoliv zpěvačka klade hlavní důraz na titulní skladbu, s níž desku otvírá. I ta je dost silná na to, aby mohla být pilotním singlem, věcí, která vám hned v prvních minutách jasně řekne, co vás v další třičtvrtě hodince čeká. Candice v ní dokáže vystřídat pomalé, procítěné pasáže i vypjatější momenty, refrén pozvedne na vyšší energetickou metu a její hlas začíná poletovat nad tóny akustické kytary, kláves a smyčců. I díky titulní skladbě je deska pravděpodobně nejkomplexnějším dílem této umělkyně, jejím zatím nejosobnějším albem, zejména proto, že největší a prakticky jedinou tvůrčí práci musela zastat sama.
Sea Glass je jasný krok vlastním směrem, opuštění bezpečného domovského přístavu Blackmore`s Night, protože kapela bezpochyby pomalu dojíždí do cílové stanice. Pro Candice je budoucnost otevřená prostřednictvím sólových alb. Tohle dílo ukazuje, že na to vůbec nejde špatně.
