Bonedigger se narodil s vážným onemocněním kostí, kvůli kterému se nemohl vyvíjet stejně jako ostatní lvíčata. Nemoc mu způsobila deformace a bolesti, a tak pro něj nebylo možné zapojit se do přirozené smečky. Žil v dnes už neexistujícím parku pro zvířata v Oklahomě, byl osamělý, bez možnosti sdílet životní prostor s dalšími lvy. Právě v té době se k němu přidal první jezevčík Milo. Bonediggera neopouštěl a svým temperamentem mu dodával odvahu i radost.
Společně vyrůstali, hráli si a mazlili se. Když pak Milo po letech zemřel, Bonedigger to nesl velmi těžce a přestal žrát. Ošetřovatelé se obávali, že ztrátu nepřežije, a tak mu přivedli další jezevčíky. Bonedigger navzdory pověsti obávané šelmy nové psí společníky přijal, sdílel s nimi prostor, odpočíval bok po boku a dokonce se s nimi dělil o jídlo. Jezevčíci se kolem něj pohybovali bez strachu a on je chránil, jako by byli součástí jeho vlastní smečky.
Příběh lva a jezevčíků dojal svět i tím, že šelma měla mimořádný vztah i se svým ošetřovatelem, který měl také handicap, při úrazu přišel o nohy. Zvířecí park kvůli špatným podmínkám a péči přestal existovat, zvířata se přesunula do jiných zařízení. Od té doby o Bonediggerovi nebylo slyšet.
