Trh s biopotravinami v Česku překročil miliardové obraty. Výrobci, řetězce i distributoři si uvědomili, že přívlastky bio nebo farmářský prodávají. Lidé je totiž vnímají jako zdravější a šetrnější k přírodě. Realita ale často bývá komplikovanější. Ne každé bio jablko vyrostlo v českém sadu a ne každé ekologické kuře mělo šťastný život. Například biojahody mohou mít za sebou cestu dlouhou tisíce kilometrů, při které spotřebují více fosilních paliv než jejich konvenční protějšky ze sousední země.
Inspektoři napříkad odhalili případ firmy, která prodávala vejce s označením bio, přestože slepice žily v běžlném halovém chovu bez přístupu ven. Výrobce si na obal vytiskl obrázky zelených luk a slogany o šťastných slepicích, čímž klamal zákazníky, a za to dostal pokutu.
Takových případů se v Česku objevilo víc, protože zatímco oficiální značka bio s evropským logem podléhá kontrole a vyžaduje certifikaci, jiné výrazy jako třeba domácí, přírodní nebo tradiční zůstávají legálně volné a výrobce je může použít téměř bez omezení. Zákon totiž nedohlíží na každý marketingový prvek a obaly tak často navozují dojem ekologické kvality, i když produkt žádnou bio certifikaci nemá.
Systém bio certifikací má navíc slabá místa. Mnoho malých farmářů si certifikaci kvůli administrativní i finanční náročnosti nemůže dovolit, zatímco velké agrokoncerny se v systému orientují lépe a umí s ním pracovat jako s obchodním nástrojem. Výsledkem je, že právě velcí hráči často ovládají biotrh a menší producenti zůstávají na okraji. Z pohledu zisku tak z biománie nejvíc těží velké potravinářské korporace a obchodní řetězce, které dokážou nabídnout bio výrobky za vysoké ceny a zároveň stlačit náklady.
Odborníci upozorňují, že největší ekologický dopad často nesou spotřební návyky jako celek, ne konkrétní volba bio produktu. Místo certifikátů doporučují zaměřit se na místní původ potravin, sezónnost, omezení odpadu a podporu drobných výrobců. Jinak hrozí, že se z dobrého úmyslu stane jen další komerční past s vůní levandule a logem zeleného stromku.