Po smrti Richarda Lví srdce usedl na trůn jeho bratr Jan, jehož vládu provázely neúspěchy a rostoucí nespokojenost. Přišel o Normandii, rozhádal se s papežem a zatěžoval šlechtu vysokými daněmi. Když v roce 1214 neuspěl ve vojenském tažení, arcibiskup z Canterbury Stephen Langton svolal barony k odporu a vyzval je k požadavku listiny práv.
Rok nato baroni skutečně povstali a donutili krále jednat. V červnu 1215 se obě strany setkaly u Runnymede, kde Jan podepsal listinu s názvem Magna Charta. Na rozdíl od předchozích ústupků králů obsahoval tento dokument konkrétní záruky práv šlechty a svobody církve.
Magna Charta sestávala z úvodu a 63 článků, které řešily především feudální vztahy. Klíčový byl ale článek 39, jenž zaručoval, že žádný svobodný muž nesmí být zatčen, uvězněn či vyhnán bez soudního rozsudku nebo zákonného procesu. Právě tento princip ovlivnil pozdější vývoj práva – od habeas corpus po Petici práv z roku 1628.
Král Jan dohodu brzy porušil a zemi zachvátila občanská válka. Po jeho smrti v roce 1216 ale jeho syn Jindřich III. listinu několikrát přepracoval a znovu vydal. Roku 1225 se Magna Charta stala součástí anglického práva a postupně nabyla zásadního symbolického významu.
Magna Charta sice nevytvořila parlament ani nevytyčila demokracii, jak se někdy mylně uvádí, ale její odkaz je jasný – nikdo nestojí nad zákonem, ani král. Dnes existují čtyři originály z roku 1215, uložené v britských katedrálách a muzeích. Dokument, který vznikl z nouze, se tak stal pilířem právního a demokratického myšlení.
